1. * CESTY DUCHA


Nemapujeme ani neměříme rozlehlé plochy pří- rody ani nevyjadřujeme její divy vědeckými termíny, Daopak, vidíme zázraky Da každém kroku - zázrak života v semínku a vajíčku, zázrak smrti v záři blesku a ve vlnící se hlubině!

VELKÉ MYSTÉRIUM

Vztah IndiánŮ k Věčnému, Velkému Mystériu, které nás obklopuje a dojímá, je stejně jednodu- chý jako vznešený. Pro nás je tou nejvyšší představou, jež s sebou přináší plnou míru radosti a uspokojení, která je v tomto životě možná.
Uctívání Velkého Mystéria je tiché, osamělé a prosté všeho soběstředného.
Je tiché, neboť všechna řeč je nutně chudá a nedokonalá; proto se duše naŠich předků vznesly k Bohu v obdivu beze slov.
Je osamělé, neboť věříme, že Bůh je nám blíž o samotě a že žádní kněží nemají právo vstoupit mezi nás a našeho Stvořitele. Nikdo nemŮže kázat nebo zpovídat ani se jinak vměšovat do náboženské zkušenosti někoho jiného. Všichni jsme děti Boží, všichni stojíme zpříma a uvě- domujeme si svoji božskou podstatu. Naši víru nelze formulovat ani vnucovat někomu, kdo si ji přijmout nepřeje, proto tu nejsou žádná kázání ani obracení na víru nebo pronásledování, ani vysmívači nebo ateisté.
Naše náboženství není dogma, ale stav mysli.

CHRÁM PŘÍRODY

Nemáme žádné jiné chrámy nebo svatyně kromě přírody. Jsme děti přírody, jsme výrazně poetičtí.
Považovali bychom za svatokrádež postavit dům Tomu, s nímž je možné se setkat tváří v tvář v tajemných stinných modlitebnách původního pralesa nebo ve sluncem zalitém lůně panenských prérií,
pod věžemi a vrcholky nahých skal působícími závrať či pod širou, diamanty posázenou klenbou nočního nebe! Bůh, který je zahalen jemným příkrovem mraků, tam na okraji viditelného světa, kde náš Velký Praotec Slunce zažeháv á svůj večerní táborový oheň, Bůh, který se nese na drsném větru ze severu nebo vdechuje duši voňavým jižním vánkům a jehož válečná kánoe je spuštěna na majestátní řeky a jezera, takový Bůh nepotřebuje žádnou katedrálu.

SÍLA TICHA

My, první Američané, spojujeme s naší hrdostí i výjimečnou pokoru. Naší přirozenosti i na- šemu učení je cizí duchovní arogance. Nikdy jsme netvrdili, že artikulovaná řeč je důkazem nadřazenosti nad němými tvory"; naopak je to pro nás velmi nebezpečný dar.
Hluboce věříme v ticho - znamení dokonalé rovnováhy. Ticho je úplnou vyrovnaností a vyvážeností těla, mysli a ducha. Ti, kteří umí zachovat své já vždy klidné a neochvějné v bou- řích existence - podobni nehybnému listu na stromě, nezčeřené lesklé hladině, ti, podle smýš- lení přírodního člověka, mají ideální postoj k životu a vedou ho správným zpŮsobem. Když se nás zeptáte: "Co je to ticho?", my odpovíme: nJe to Velké Mystérium. Posvátné ticho je Božím hlasem."
Když se zeptáte: "Co jsou plody ticha?", my odpovíme: nJe to sebeovládání, pravá odvaha a vytrvalost, trpělivost, dŮstojnost a úcta. Ticho je úhelným kamenem charakteru."
"Ovládni svůj jazyk v mládí," řekl starý náčelník Wabaša, "a v dospělosti můžeš vyslovit myšlenku, která prospěje tvému lidu."

PŘÍTOMNOST DUCHA

Přirozeně velkodušní a otevření jsme vždy dá- vali přednost víře, že Duch boží není vdechnut pouze lidem, ale že nesmrtelnou dokonalost svého Stvořitele sdílí celý jím stvořený vesmír.
Na živly a mocné síly v přírodě - blesk, vítr, vodu a mráz - pohlížíme s úctou jako na duchovní síly, ovšem pokud jde o jejich charakter, pak jako na druhotné a p)růměrné povahy. Věříme, že duch prostupuje každým stvořením a že každé z nich má sv ou vlastní duši, i když si jí není vždy vědomo. Strom, vodopád, medvěd grizzly jsou ztělesněním Síly, a proto jsou hodni úcty.
My, Indiáni, milujeme, když může'me vstou- pit do soucitného a duševního společenství s na- šimi bratry a sestrami z říše zvířat, jejichž duše neschopné řeči uchovávají pro nás něco z hříchu prosté čistoty, kterou přisuzujeme nevinnému a za své činy neodpovídajícímu dítě,ti. Věříme v jejich instinkty, v tajemnou moudrost seslanou shůry; pokorně přijímáme oběť jejich těl pro zachování těl našich a předepsanými )modlitbami a oběťmi vzdáváme poctu jejich duším.

CHUDOBA A PROSTOTA

Bílí dobyvatelé námi, původními Američany, pohrdali převážně pro naši chudobu a prostotu.
Snad zapomněli, že naše náboženství odmítá hromadění bohatství a život v přepychu. Pro nás, jakož i pro jiné duchovně založené lidi každé doby a každé rasy, je touha po vlastnictví léčkou a břímě složité společnosti zdrojem zbytečného nebezpečí a pokušení.
Je prostou pravdou, že dokud v našich mys- lích převládala původní filozofie, my, Indiáni, jsme bílé rase nijak nezáviděli a ani jsme ne- toužili napodobovat její úžasné úspěchy. Svým myšlením jsme nad nimi měli převahu! Pohrdali jsme jimi stejně jako hrdý duch, který, zaujat svým dílem, odmítá měkké postele, přepychové jídlo a požitkářské koketování bohatého souseda. Bylo nám jasné, že štěstí a ctnost jsou na těchto věcech nezávislé, ne-li s nimi přímo neslučitelné. V našem životě bylo navíc pravidlem dělit se o plody naší dovednosti a úspěchu s méně šťastnými bratry a sestrami. Jen tak jsme udrželi naše duše nezatížené břemenem pýchy, lakoty , a závisti a mohli pokračovat v duchovní cestě, v níž jsme věřili a která byla pro nás tak hluboce důležitá.

PŘÍRODA A SAMOTA

Jako děti přírody jsme vždy hleděli na místa se zhuštěnou populací jako na zdroj vŠeho zla, morálního i fyzického. Nebylo to jen z nezájmu nebo z neprozřetelnosti, že jsme opomněli zaklá- dat stálá města a rozvíjet materiální civilizaci. Vždy jsme věřili, že jídlo je dobré, ale přejídání zabíjí; že láska je dobrá, ale chtíč působí zkázu; že stejně hrozná jako mor, bývající dŮsledkem přeplněných a nezdravých obydlí, je ztráta duševní síly, což neoddělitelně souvisí s příliš těsným kontaktem s bližními.
VŠichni, kteří žili v přírodě, ať už Indiáni nebo ostatní, vědí, že existuje silná a magne- tizující energie, která o samotě narůstá, ale životem v davu se rychle vytrácí. I naši nepřátelé poznali, že svou vnitřní silou a vyrovnaností zcela nezávislou na okolnostech jsou mezi jednotlivými rasami Indiáni nepřekonatelní.

DŮLEŽITOST MODLITBY

Modlitba, každodenní uznání Neviděného a Věčného, je naší nevyhnutelnou povinností.
My, Indiáni, jsme tradičně dělili mysl na dvě části - mysl duchovní a mysl fyzickou. První, mysl duchovní, se zaobírá samotnou podstatou věcí, tedy tím, co se snažíme posílit duchovní modlitbou v době, kdy je tělo oslabeno půstem a odříkáním. V tomto druhu modlitby nemá místo vyprošování si přízně či pomoci.
Druhá, fyzická mysl, stojí níže. Zaobírá se všemi osobními nebo sobeckými otázkami, jako jsou úspěch v lovu nebo v boji, úleva v nemoci nebo zachování milovaného života. Je známo, že všechny obřady, kouzla nebo zaříkávání vytvořené k ochraně, prospěchu nebo k odvrácení nebezpečí mají svŮj pŮvod ve fyzickém já.
Rituály tohoto fyzického uctívání jsou zcela symbolické; máme tance slunce a další obřady, ačkoliv Indiáni neuctívají slunce o nic víc než křesťané kříž. Z našeho pohledu jsou Slunce a Země rodiči všeho organického života. Zde je třeba podotknout, že naše myšlení je vědeckou pravdou stejně jako básnickou metaforou.
Slunce jako vesmírný otec zažíhá podstatu růstu v přírodě a v trpělivé a plodné děloze naší matky Země jsou uschovány zárodky rostlin a lidí. Proto je naše úcta a láska ke Slunci a Zemi skutečně podnětným rozšířením naší lásky k našim přímým rodičŮm, a s tímto citem synovské oddanosti se pojí přání žádat je o takové dary, po nichž smíme toužit. To je materiální neboli fyzická modlitba.
V širším významu je ovšem modlitbou celý nአživot, protože každý čin v našem životě je ve velmi reálném smyslu činem náboženským. Každodenní úcta je pro nás důležitější než strava.
Vstaneme za svítání, obujeme si mokasíny, sejdeme k vodě. Čistou chladnou vodou si opláchneme tvář nebo do ní ponoříme celé tělo.
Po koupeli stojíme zpříma v počínajícím úsvitu tváří ke slunci, jež tančí na horizontů, a odříkáváme svou nevyslovenou modlitbu. V pobožnosti se k nám mohou naši blízcí při- blížit, mohou jít i v našich stopách, ale nikdy se k nám nemohou připojit. Každá duše se musí s ranním sluncem, opět svěží milovanou zemí a Velkým Tichem setkat sama.
Vždy když se v průběhu dne staneme svědky úchvatně krásné a vznešené scenérie - černý bouřkový mrak se zářícím obloukem duhy nad horami, bílý vodopád v srdci zelené rokliny, širá prérie zbarvená krvavě rudou zapadajícího slunce -, se na okamžik zastavíme, abychom vyjádřili úctu.
Uznáváme ducha ve všech tvorech a věcech a věříme, že z něj čerpáme duševní sílu.
Úcta k nesmrtelné části našich zvířecích bratrů a sester nás často vede k tomu, že tělo zvířete, jež ulovíme, položíme na zem a jeho hlavu ozdobíme symbolickou barvou nebo pery. P otom před ním stojíme v modlitbě a jako gesto, kterým s poctou uvolňujeme ducha našeho bratra či sestry, je}iož tělo jsme nuceni si vzít, abychom uhájili vlastní život, vykouříme dýmku s posvátným tabákem.
Při podávání jídla přeříkává žena tichou modlitbu - je to čin natolik jemný a nevtíravý, že člověk, který tento zvyk nezná, obvykle ani nezachytí šeptání: Duchu, pojez s námi!" Když dostane svou misku nebo talíř manžel, šeptá i on svou prosbu k duchu. Když zestárne, rád věnuje vzývání ducha patřičné úsilí, aby tak podal důkaz o svém vděku. Odřízne vybrané sousto z masa a hodí ho do ohně - nejčistší a nejéteričtější pralátky.
A tak nevidíme žádnou potřebu vyčleňovat jeden ze sedmi dnů jako sváteční, neboť u nás všechny dny náleží Bohu.

VNÍMÁNÍ KRÁSY

Ve vnímání krásy, jež je blízkým příbuzným náboženského citu, zŮstávají Indiáni jedineční.
V souladu s naší přirozeností a vírou se nesnažíme napodobovat nenapodobitelné, ani znovu tvořit dílo Velkého Umělce. S krásným se nesmí kupčit, je možné ho jen ctít a obdivovat. Při oslavách uprostřed léta jsem vídával stinné přístřešky pro poradní shromáždění a tanec zbudované z čerstvě nařezaných větví.
Účastníci se také ozdobili listnatými větvemi, nesli štíty a vějíře z větvoví, a dokonce z větví vyrobili věnce na krk svých koní. Zvláštní ale bylo, že zřídka užívali květin. Jednou jsem se zeptal, co je toho důvodem.
To proto," řekl jeden z nich, "že květiny jsou tu pro potěchu našich duší; ne k ozdobě našich těl. Nechme je být a ony budou žít své životy a rozmnožovat se tak, jak tomu chtěl Velký Zahradník. On je zasadil, a my je nesmíme trhat, protože by to bylo sobecké."
Takový je duch původního Američana. Příroda je pro nás měřítkem dokonalé krásy a její ničení považujeme za svatokrádež. Jednou jsem skupině siouxských náčelníků ukazoval pamětihodnosti W ashingtonu a přitom se na ně snažil udělat dojem úžasnými vymoženostmi civilizace. Po návštěvě Kapitolu a ostatních známých budov jsme procházeli Corcoranovou galerií výtvarného umění, kde jsem se pokouŠel vysvětlit, proč se bílý muž na ten či onen obraz dívá jako na výtvor génia a umělecké dílo.
Ach!" zvolal stařec. "Jak podivná je filozofie bílého muže! Pokácí les, který ve své hrdosti a vznešenosti stál celá staletí, rozerve lůno Matky Země a znečistí a zničí stříbřité vodní toky. Nelítostně znetvoří obrazy a památníky samotného Boha a potom zamaže rovný povrclí mnoha barvami a své práce si cení jako uměleckého díla!"
Zde je příčina indiánského selhání v pří- stupu k "uměleckému" standardu civilizov a- ného světa. Není v nedostatku tvůrčí předsta- vivosti - v té jsme rození umělci -, spočívá v úhlu našeho pohledu. krása je v našich očích vždy čerstvá a živoucí jako sám BŮh, Velké Mystérium, odívající svět v každém ročním období do nového.

ZÁZRAK OBYČEJNÉHO

Pokud jde o šíři našeho chápání, byli jsme my, Indiáni, vždy bystří myslitelé, ale základem našeho myšlení se nestaly příčina a následek. Nemapujeme ani neměříme rozlehlé plochy pří- rody ani nevyjadřujeme její divy vědeckými termíny, naopak, vidíme zázraky na každém kroku - zázrak života v semínku a vajíčku, zázrak smrti v záři blesku a ve vlnící se hlubině! Nic zázračného nás nepřekvapí - zvíře může mluvit a slunce se zastavit. Zrození z Panny se jen stěží jeví větším zázrakem než zrození každého dítěte, které přichází na tento svět, a'zázrak nakrmení hladovějících nevyvolá větší údiv než sklizeň vzešlá z jednoho kukuřičného klasu.
Nezapomeňme, že ani nejsoučasnějšímu mysliteli, který vidí majestát a vznešenost přírodních zákonů, nemůže věda vysvětlit vše. Vždy se nejdříve musíme setkat s prvotním zázrakem - počátkem a základem života. To je nejvyšŠím mystériem, které je podstatou uctívání a bez kterého nemůže žádné náboženství existovat. V přítomnosti tohoto mystéria musí všichni lidé zaujmout podobný postoj jako Indián, jenž posvátně vzhlíží k božskému ve všem, co bylo stvořeno.

Další stránka...